V kapitalistické společnosti… je demokracie vždy sevřena těsnými omezeními, danými kapitalistickým vykořisťováním.
V. I. Lenin (1917)
Jak opět prokázal surový puč v Bolívii, tato dusivá omezení demokracie jsou ještě užší u národů pod botou imperialismu a neokolonialismu.
Pod vedením prezidenta Evo Moralese a jeho strany MAS (Hnutí k socialismu), chudí a původní obyvatelé Bolívie dosáhli nesmírných zisků: vytažení milionů lidí z chudoby, zvýšení gramotnosti, snížení nezaměstnanosti, znárodnění zásob zemního plynu a dosažení toho, že se Bolívie stala nejrychleji rostoucí ekonomikou v oblasti.
V přímé reakci na tyto neuvěřitelné úspěchy fašistická reakce zvedla svou ohavnou hlavu. Podobně jako ve Venezuele tato opozice zastupuje organizovanou bílou koloniální reakci, zuřící nad faktem, že její výsady a autorita klesají. Tyto menšinové síly jsou jako vždy podporované a řízené impériem USA, proti většině lidí a proti jejich vůli.
Bezprostředně po Moralesově říjnovém znovuzvolení pravice odsoudila volby jako nezákonné (ačkoli dosud nepřinesla k tomuto tvrzení jediný důkaz). Výbuch fašistického násilí propukl v následujících dnech a týdnech, prvotně zasahujíc socialisty, domorodce a dělnické organizátory. Demokraticky zvolený prezident, tváří v tvář tomuto pravicovému teroru a pod tlakem armády, byl nucen odstoupit.
Jak sám řekl, „mým hříchem je, že jsem domorodec, levičák a antiimperialista“. Jeho nejurážlivější chybou bylo, že převzal kontrolu nad zdroji země, aby je použil ve prospěch lidí víc než ve prospěch zahraničních společností. Bolívie se pod vedením MAS ujala industrializace výroby lithia a posouvala se k ekonomice založené na výrobě zboží s přidanou hodnotou, místo aby se válela v chronické závislosti na vývozu surovin a dovozu hotových produktů.
Latinskoamerické země (ve skutečnosti všechny neokoloniální) se vyrovnávají s tímhle druhem strukturálně vykořisťovatelského ekonomického vztahu s imperiálním jádrem po celá desetiletí, a jedině levicová hnutí vedená někým jako Evo Morales a Hugo Chávez vytýčila cestu vpřed.
Kvůli trvalému udržení tohoto endemického vykořisťování slibuje diktátorská vláda, která je teď u moci, že obnoví monopolní kontrolu kapitalistických konglomerátů nad místními hodnotnými zdroji, konkrétně nad druhou největší koncentrací lithia na planetě. Globální poptávka po tomto nerostu raketově roste a očekává se, že tento trend bude pokračovat.
Nezákonné vyhnání Moralese a jeho ministrů přišlo týden poté, co přerušili smlouvu s německou společností ACISA. V nedávném prohlášení firma vyjádřila víru, že „lithiový projekt bude po fázi politického klidu a objasnění obnoven“ - rozuměj: klid a jasno pro kapitál, teror a bída pro lidi.
To, že desítky Bolívijců už byly zmasakrovány v ulicích kvůli zajištění, aby Západ ovládal nerostný zdroj, demonstruje děsivou realitu Marxova výroku, že při zrození „kapitál přichází po kapkách od hlavy k patě, z každého póru, s krví“.
Elektronická technika vyráběná z tohoto krví nasáklého lithia bude zcela nepochybně západními firmami označena coby „ekologicky příznivá“ a „dlouhodobě fungující“; skutečnost je pro naši planetu a její obyvatele plně jiná. Aby bylo odvráceno naprosté ekologické zhroucení, museli bychom sebedestruktivní kapitalistické třídě vzít ekonomickou i politickou moc. Bolivijský lid vyrazil na onu revoluční cestu a zkultivoval půdu i zdroje, jež imperialisté ukradli, a zbavil je tlaků kapitalistického soupeření a nadprodukce.
Západní společnosti, sledující na nerosty bohatou Bolívii, zuřily, s pěnou u huby, že pár milionů politicky uvědomělých dělníků, rolníků a domorodců by tak podstatně mělo zasáhnout hranice jejich zisků. Bolivijský lid teď zakouší jejich neprominutelnou pomstu.
Ale bojovná organizovanost bolivijských mas dostatečně demonstrovala odmítnutí přijmout kontrarevoluci, když už okusila plody alternativy vůči neoliberální, imperiální nadvládě.
Sázky tohoto boje jsou svou povahou skutečně globální. Ti, kteří stojí proti levicové vládě v Bolívii, stojí proti boji za klimatickou spravedlnost a za přežití naší planety. Jen s demokratickým vlastněním hlavního světového průmyslu a zdrojů se můžeme pohnout směrem k trvalému vztahu se Zemí, takovému, jehož průkopníkem je Kuba.
Lačnící po rychlém zisku a svázaní zákonem konkurence, nedovolí vládnoucí kapitalisté, ani za cenu zničení planety, narušení trvalé akumulace a růstu. Ale porazit jejich moc je možné, jak ukázal bolivijský lid, a jen s jejich opětovným úspěchem mohou další země doufat, že napodobí jejich odmítnutí vlády korporátního imperialismu a monopolního kapitalismu a nakonec ve vybudování socialistické cesty.
Zdroje a další čtení:
- Common Dreams, „Bolivijský puč přichází necelý týden poté, co Morales zastavil smlouvu o lithiu s nadnárodními firmami“, na https://tinyurl.com/tt4wngh
- Telesur, “Bolivia: „Morales chce zavést průmyslovou výrobu lithia do baterií“ na https://tinyurl.com/ta33oa7
- V. I. Lenin, Stát a revoluce, kap. 5.
- Karl Marx, Kapitál, díl 1, kap. 31.
(sepsáno v Irsku v prosinci 2019 bez uvedení autora)
Překlad Vladimír Sedláček